Komunistický puč v Brně a v Oslavanech

Posted on Posted in X_ARCHIV - OLD

Komunistický puč v Brně-Oslavanech
Vzpomínky legionářů
Dokumenty
1930 – Moravský legionář v Brně.

Několik poznámek úvodem – Josef Kudela
Listopadový státní převrat, provedený bolševickou stranou pod heslem: všechnu vládu sovětům, měl dalekosáhlý vliv i na druhé národy. Především na mnohé jejich příslušníky, kteří žili v Rusku sako váleční zajatci. Organizovali tam svá odvětví komunistické strany, vstupovali do rudé armády, konali mezinárodní sjezdy, hlavně pak se připravovali, že zanesou myšlenku světové sociální revoluce na západ, až se po uzavření míru vrátí do vlasti, a že agitací v jejím duchu vedenou budou rozkládat monarchie středoevropské. Vytvořila se také skupina československých bolševiků. Její vývoj byl pozoruhodný svou křivolakostí. V r. 1916 byl v Kyjevě založen spolek Českoslavjanskoje jediněnije (Československá jednota), jenž sdružoval lidi z krajní pravice různých slovanských národů. Při něm se tvořila organizace zajatců, kteří odmítali se přihlásit do našeho vojska. Za revoluce tato skupina se velmi brzo přeorientovala. Docela si přisvojila název: Českoslovanská sociálnědemokratická strana dělnická v Rusku. Začala vydávat časopis (týdeník Svobodu), založila sekretariát, svolala sjezd. K naší osvobozenské akci a k našemu dobrovolnickému vojsku měla tato skupina poměr neupřímný. Po bolševickém převratu se měnil v nepřátelský. Když pak sovětské vojsko zvítězilo nad Ukrajinci a zmocnilo se Kyjeva, začali čeští bolševici pracovat proti naší armádě a tvořit své socialistické vojsko, pro něž verbovali především mezi vojáky našich pluků. Těžké a nebezpečné situace při odchodu našeho vojska z Ukrajiny zneužili k nepoctivému pokusu, který jim měl dát vedení celého československého vojska. Když se jim to nezdařilo, začali zuřivou agitaci v našich vlacích, zejména při projezdu Penzou a Samarou, aby co nejvíce vojáků získali do svých řad a mezi ostatními aby zaseli nedůvěru a vnitřní rozkol. Ani tu neměli úspěchu; avšak nestydatou agitací, jež se nezastavovala před lží a provokací, před nepravdivým donášením a udáváním, přispěli velmi mnoho k posílení vzájemné nedůvěry mezi Československým vojskem a sověty i k vytvoření ostrého napětí, jež bylo jednou z hlavních příčin ozbrojené srážky mezi bolševiky a Čechoslováky ve východním Rusku. Za bojů, jež se pak rozvinuly, stáli tito českoslovenští bolševici (komunisté) na straně našich nepřátel; bojovali proti našemu vojsku v Penze, u Lipjag, na frontě severouralské, na Dálném východě atd. Po uzavření míru vraceli se tito komunisté do osvobozeného československého státu a zahájili bezohlednou agitaci podle zásad a směrnic III. Internacionály. Půdu našli hodně připravenou. Náš národ sice ve světové válce zvítězil, ale jeho země patřila za války ke státu, který byl poražen. Lid trpěl následky podvýživy, měl na očích válečné a poválečné keťasení; doléhaly nesnáze z přechodu do mírového života. V takovém prostředí úspěšnou odezvu nacházela hesla komunistická, jež ukazovala brzký ráj na zemi. Těmto poměrům a vlivům podléhala především československá strana sociálně-demokratická, v níž levice, vedená velmi schopným B. Šmeralem, brzo dosáhla rozhodné většiny. Na podzim 1920 došlo ve straně k roztržce. Vznikl druhý ústřední deník v Praze. A v polovici prosince pokusila se komunistická strana o státní převrat. O tom, jak jejich pokus dopadl na Brněnsku a jak se proti němu se vší rozhodností postavili legionáři, vedení předsednictvem své brněnské župy, budete číst v této knížce. Dočtete se tam také, že malé skupiny legionářů, zejména v Praze, se postavily k puči do jisté míry příznivě. Budete v tom jistě vidět doznívání poměrů z Ruska. Naši vojáci v Rusku byli stále pod vlivem tamního prostředí; skoro tři roky pronikala do jejich řad i agitace bolševická. Třikrát odcházely malé skupiny z našeho vojska k bolševikům: na počátku r. 1918 na Ukrajině, později v Penze a okolí, na počátku r. 1920 v Irkutsku. Vnitřní krise v našem vojsku na Sibiři v r. 1919, provázená odbojem proti vedení, vnesla do vojska také částečnou nejasnost myšlenkovou a posílila radikální směry. Když v létě 1920 přijel do vlasti 20. transport ze Sibiře, část vojáků z něho uveřejnila projev pro III. Internacionálu. Účast některých legionářů v prosincovém puči byla tedy v podstatě dozvukem oněch ruských vlivů a sibiřské krise; z části však byla také následkem zklamání legionářů z toho, že poměry v osvobozené vlasti se příliš lišily od duhových snů, jež v hlavách mnohých vznikly za několikaletého pobytu v cizině. Na jaře příštího roku došlo pak k poslední levé secesi z řad velkého legionářského bratrstva: bylo založeno sdružení komunistických legionářů, jež nemělo dlouhého života. Dočtete se, že ohromná většina legionářského bratrstva na Brněnsku se tehdy bez váhání postavila na obranu republiky. Tak bylo i v jiných krajích našeho státu. Za přechodných nesnází bylo tehdy posíleno úsilí o obnovu jednoty mezi legionáři: v lednu 1921 sešel se pak všelegionářský sjezd a na jaře 1921 byla vytvořena jednotná organizace československých legionářů.

Po desíti letech – Karel Tomeš
Uplynulo již deset let od komunistického puče v r. 1920. Díváme se nyní na tyto události z většího odstupu, tedy klidněji. Mnoho se od té doby změnilo. Ale přece je doba desíti let příliš krátká, než aby mohla býti už podána přesná historie oněch událostí. Vše je ještě v živé paměti; je tu tedy i mnoho subjektivního v nazírání, jež by vadilo zpracování objektivnímu. Ale na druhé straně je důležito, aby právě teď byly tyto vzpomínky a subjektivní dojmy pečlivě sbírány a srovnány, tak aby z nich později bylo možno zpracovati historii této episody, dosti důležité ve vývoji mladé republiky. Dnes se ještě rozchází mínění o tom, bylo-li tehdy vážné nebezpečí či nikoliv. Budiž mi dovoleno, abych o tom vyslovil svůj názor. Z toho, že vše v několika dnech přešlo bez prolití krve a větších škod, dále z bezradnosti komunistů tam, kde dobyli úspěchů, dalo by se soudit, že vše byla náhodná, bezvýznamná episoda, k jejíž likvidaci nebylo potřebí všech těch velkých opatření, zejména se stranami občanských kruhů (Sokola, legionářů atd.). To ovšem je jen usuzování ex post, které mnohdy může býti snad jen omluvou, že nebyla protiopatření řádně připravena. Připadá to, jako když okolo velkých nádrží benzinových vypukne malý požár. Udělají se rozsáhlá opatření pro případ výbuchu, mezitím se však ohýnek uhasí a ona velká opatření mohou se pak zdáti zbytečnými, snad i směsnými. Jenže rozum přicházívá i tu jako vždy – až po požáru. Kdyby oněch opatření nebylo, kdožví! Toho jsme si byli tehdy všichni vědomi, že je vyloučeno, aby komunisté způsobili převrat. Ale jednalo se nám o to, aby nebylo zbytečného prolévání krve. Dnes by podobnou věc zlikvidovala policie sama v zárodku. Ale tehdy scházelo obecné přesvědčení, že policie a vojsko jsou s to udržeti pořádek. Není zde místa, abych dokazoval odůvodněnost těchto obav. Ale z nich právě zrodila se nutnost připravit podporu státním orgánům pro všechny případy. Proto se také scházeli zástupci všech politických stran státotvorných jak u zemského vojenského velitelství, tak u zemského výboru, poněvadž cítili tíhu okamžiku a odpovědnost za bezpečnost republiky. Pro legionáře samy měla věc nemalý význam. Poznali jsme se navzájem, zrevidovali jsme své řady a sjednotili jsme se. Je pro mne vždy nejkrásnější vzpomínkou, že jsem mohl 16.prosince 1920 svolati legionáře ještě utábořené ve dvou sálech zemské politické správy, a promluviti k nim: „Bratři, jsme sjednoceni skutkem. Nebezpečí vlasti nás sjednotilo. Budeme teď pracovati na to, abychom se i organizačně spojili. V důsledku toho následovala pak resignace ústř. výkonného výboru Svazu čs. legionářů v Praze, námi vynucená, a dosazení správní komise Svazu, která připravovala jednotnou organizaci – ČsOL. Jsem jist, že by naše opětné sjednocení bylo okamžitě skutkem, kdyby odkudkoliv zahrozilo nebezpečí. Jsme osudu vděčni za to, že to v prosinci 1920 prošlo dosti hladce, ale bylo by chybou usuzovati, že smíme složiti ruce v klín, i když se za těch 10 let tolik změnilo.

Fr. Dosoudil – Komunistický puč v Brně – Oslavanech
Boj o Lidový dům v Praze.
Když bolševičtí předáci byli si jisti dosti početnou masou organisovaných a sympatizujících stoupenců, hledali k pokusu o státní převrat nějakou záminku. Ta se jim naskytla ve sporu o Lidový dům v Praze, o nějž po roztržce strany byl veden soudní proces. A pražská ulice byla zkropena krví. Čím více se blížil den, kdy měl býti vyhlášen konečný výsledek procesu o podniky a místnosti v Lidovém domě, tím pečlivěji se připravovali komunisté k jeho obraně. Hlavním předmětem sporu byla tiskárna firmy Skalák a spol., která byla v nové budově, postavené v nádvoří starého paláce. V téže budově byla také administrace a redakce „Rudého práva“, druhý to předmět sporu, a konečně některé kanceláře dělnického nakladatelství, které tvořily třetí sporný objekt. V tiskárně firmy Skalák a spol. zůstal i po roztržce v měsíci září ředitelem dále poslanec Hummelhans, který v prvých bouřlivých dnech zachoval neutralitu. Když soudy uznaly vyloučení Skaláka, Tesky a Housera z komanditní společnosti a jednání závodní rady odsoudily, zařídil se podle toho a netajil se tím, že závodní rady neuznává. Z toho nastalo ostré napětí, které vyvrcholilo, když ředitel tiskárny podal vydavatelstvu „Rudého práva“ účet za tisk. Vydavatelstvo účet nepřijalo. Místo zaplacení odebral se 9. prosince 1920 předseda výkonného výboru komunistů Havlín se sekretářem Jílkem do tiskárny v průvodu asi 50 komunistů s klacky a oznámil řediteli tiskárny Hummelhansovi, že z usnesení výkonného výboru komunistů dávají mu tříměsíční placenou dovolenou a vyzvali ho, aby okamžitě závod opustil. Poslanec Hummelhans prohlásil, že jako úředník komanditní společnosti nemůže uposlechnouti rozkazů cizích osob. Když však komunisté se chovali výhružně, opustil závod s protestem. Tiskárna byla tudíž bez pána. Členové komanditní společnosti neměli pro komunistický teror k ní přístupu, a nebylo tu nikoho, kdo by podle živnostenských předpisů odpovídal za činnost tiskárny. Na tuto okolnost byly upozorněny úřady. A když i magistrát prohlásil, že nemůže za takových okolností další provozování živnosti dovolit, dalo policejní ředitelství rozkaz, aby místnosti Lidové tiskárny byly zapečetěny. K 4. hodině přitáhlo oddělení bezpečnostní stráže a četnictva k Lidovému domu, jehož okolí se hemžilo komunisty a typickými postavami agitátorů, kteří, nemajíce celé dny co dělat, potloukali se stále po Hybernské ulici a postavili se stráži na odpor. V průjezdu Lidového domu komunisté sestavili barikádu, o kterou byla svedena pravá bitva. V boji komunisté užívali nejrůznějších zbraní, hlavně improvisovaných Lijáků, jimiž bylo několik policistů zraněno. Všechna zuřivá námaha komunistů byla marná. Policie postupovala krok za krokem. Před 18. hodinou vnikla do nádvoří, a když v 19 hodin obdržela další četnickou posilu, vytlačila komunisty z nádvoří a zatlačila i s čekajícími venku k Masarykovu nádraží. Veškeré vchody do tiskárny byly potom zapečetěny. Při vyklizování Lidového domu byli dva četníci pobodáni nožem a šest jiných raněno a potlučeno cihlami. Jest samozřejmé, že i na straně druhé, komunistické, bylo několik osob zraněno. Krví skončil spor o Lidový dům v Praze. Komunisté, kteří v československé republice dosud zbaběle schovávali se za štít sociálně-demokratické strany a utrpěli dnes porážku, usnesli se, vyvolat generální stávku, v níž chtěli protiútokem dobýt nazpět Lidového domu. Poměry vytvářely se tak, že vlivem podvratných živlů komunistických stávka vzala na sebe ráz státního převratu a to nejen v Praze, ale i v jiných komunistických centrech, na Kladně, v Liberci, Brně, Třebíči, Prostějově, Hodoníně atd. Středem komunistické agitace nebyla Praha, nýbrž Kladno, kde již dlouhé měsíce konaly bolševické živly přípravy pro ozbrojenou akci. V čele této akce byli tam Muna a Zápotocký, kteří hlavní váhu kladli na činnost po venkově, kde probouzeli zemědělské dělnictvo, snažíce se příměti je k tomu, aby obsazovalo dvory, cukrovary a jiné podniky. Oni šířili zprávu, že jakmile z Kladna bude vyhlášena sovětová vláda, přidá se Rakousko a Maďarsko k ní a bolševici prorazí si pak cestu Rumunskem do Ruska.

V Brně 12. prosince 1920
V měsíci září 1920 došlo i v Brně ve straně sociálnědemokratické k zápasu obou skupin, pravice i levice, o mocenské postavení v organizaci. V tělocvičně na Cejlu byla utvořena dělnická rada pro Brno s poslancem Burianem v čele. Levice vyloučila ze strany soudruhy Bečvarovského, Svobodu a Sotoláře, kteří začali vydávat časopis „Stráž socialismu“, kdežto „Rovnost“ zůstala orgánem československých komunistů. Ačkoli po pražském incidentu pražský oficiální časopis komunistické strany „Rudé právo“ nevyšlo, přece všechny bolševické odbočky byly nejen podrobně o něm informovány, ale znaly též usnesení ústředního výkonného výboru a podle toho se zařídily. O tom nejlépe svědčí prohlášení „K proletářům na Moravě“, otištěné 10. prosince 1920 v Rovnosti, čís. 341 (příl. 1.), v němž vyhlášena byla neprávem jménem důvěrníků československé strany sociálně-demokratické, na týž den generální protestní stávka obvodu brněnského a dělnictvo vyzýváno, aby zastavilo práci, opustilo továrny a přišlo hromadně na schůzi. Říkám neprávem, protože tento lehkomyslný pokus stal se bez vědomí dělnictva a odborových svazů. Byl usnesen pouze levicí československé strany sociálně-demokratické. Generální stávka v Brně propukla v neděli 12. prosince 1920 večer po schůzi komunistických důvěrníků a delegátů dělnických rad, jež se konala v tělocvičně na Cejlu. Na schůzi mluvil Votava. Remunda z oslavanské elektrárny oznámil, že večer přestane se v elektrárně pracovat. V důsledku těchto štvavých řečí zastaven byl po 18. hod. večerní provoz na brněnské pouliční dráze a mezi 20. a 21. Hodinou zhaslo elektrické světlo ve městě i předměstích. Brno bylo tudíž bez světla a mělo pykat za svévoli několika umíněnců, kteří nedbali vlastního, tím méně veřejného zájmu. Zastavení proudu v Brně bylo ihned pociťováno v kinech, divadlech, veřejných místnostech i na ulicích. Všude vládla tma, nejistota a nikdo nevěděl, co se bude dít. V těch domácnostech, kde měli svíčku nebo petrolej, bylo dobře. Hůře těm, kdo toho neměli. Ti s pocitem hrůzy očekávali jitra, proklínajíce viníky.

V Brně 13. prosince 1920
Komunisté, zpití včerejším úspěchem zastavení elektrického proudu, nabývali víc a více odvahy. V „Rovnosti“, Číslo 344, uveřejnili manifest k dělnictvu na Moravě, v němž lživě psali, že 27.000 legionářů jde s nimi (příl. 2.), a stahovali do 0slavan své nadšence z celého okolí. Ti pak, co zůstali v Brně, potloukali se po ulicích a zabraňovali dělnictvu, jdoucímu do práce, přístup do továren. Proto z české techniky vypraveno bylo 20 studentů do Oslavan, jimž uloženo, udržet za každou cenu provoz v elektrárně. Průmyslovým závodům dodáván zatím proud z městské elektrárny, ovšem pokud to stačilo. Mezi dobrovolníky do Oslavan byl i můj bratranec Boh. Prchal, posluchač 2. ročníku strojního inženýrství, jenž před odjezdem navštívil mě v úřadovně a informoval, oč jde. Oznámil jsem to hned telefonicky předsedovi brněnské legionářské župy bru K. Tomešovi a jednateli bru Lad. Hruškoví, žádaje okamžité svolání předsednictva, abychom se poradili, co podniknout k ochraně nejen města Brna, ale i československého státu. Schůze byla svolána telefonicky do tehdejší spolkové místnosti v hostinci u pana Kahla na Veveří proti Starému divadlu. V druhém, malém pokojíčku této známé brněnské hospůdky konala se pak ona porada nejen pro Brno památná, ale i pro československé legionáře významná. Bylo nutno zaujmout určité, přesné – řekl bych, legionářské – stanovisko jak k oslavanské události, tak i k vlastnímu ústředí a proti lživému tupení a psaní v Rovnosti. Pokud šlo o bezpečnost města Brna a o možnost bolševického převratu, bylo nám všem úplně jasné, že na brněnskou posádku, v tu dobu, nelze spolehnout a že mimo Sokoly a legionáře nebude nikoho, s kým by bylo možno pro obranu počítat. Proto usnesení předsednictva nemohlo být ani jiné, než mobilizovat ihned veškeré členstvo brněnské legionářské župy, ozbrojit je, aby se v kritickém okamžiku stalo stráží republiky a ochranou státu, který teprve před dvěma roky byl za cenu velkých ztrát a obětí vybojován. Současně zvolena tříčlenná deputace (bři K. Tomeš, F. Dosoudil a L. Škramlík), jíž uloženo, aby toto usnesení tlumočila tehdejšímu zemskému vojenskému veliteli, panu generálu Podhajskému. Abychom proti tendenčnímu a lživému psaní v „Rovnosti“ mohli účinně zakročit, vyžádali jsme si telegraficky autentické znění usnesení výkonného výboru Svazu československých legionářů. Z Prahy došla odpověď: „Na telegram odpověděli jsme dopisem.“ Marně jsme posílali na poštu po každém příjezdu pražského vlaku; dopis nedošel. Zato jedna z našich odboček dodala za porady resoluci ústředního výkonného výboru Svazu československých legionářů, datovanou dne 12. prosince 1920, vybízející k nezákonnostem, zabírání velkostatků, průmyslových podniků (příl. 3.), k níž připojen byl dopis (příl. 4.). Ježto tato resoluce zřejmě odporovala zásadám i směrnicím, přijatým na druhém sjezdu Svazu československých legionářů v Praze (ve dnech 27. až 29. listopadu 1920), jakož i programu, nemohla být v odbočkách klidné přijímána, a poněvadž se v ní přímo nabádalo v odstavci třetím k nezákonnostem, vzbuzovala odpor a byla šmahem odmítána. Po jejím přečtení v předsednictvu brněnské župy bylo konstatováno, že není nikoho, kdo by s ní souhlasil, naopak byla všemi přítomnými odsouzena. Pro vážné nebezpečí v Oslavanech a pro nedostatek času bylo jednomyslně usneseno, zabývat se touto záležitostí až po likvidaci bolševického puče. Tyto okolnosti přiměly nás k tomu, že jsme vydali prohlášení k československým legionářům a dělnictvu (příl. 5.), v němž nabádali jsme ke klidu, pořádku a konstatovali, že legionáři jako organisovaný celek nejdou s komunisty, nýbrž že se staví bezvýhradně do služeb státu. Poněvadž prohlášení muselo být ihned a ve větším nákladu vytištěno a protože české tiskárny byly bez elektrického proudu a jedině německý podnik Rohrerův pracoval, byl vyslán jednatel br. Lad. Hruška se 4 vojáky, legionáři, do Rohrerova závodu, který pod asistencí bodáků byl donucen prohlášení i letáky vytisknout; přispěl k tomu i nátlak dra Bedřicha Macků, jenž jako první náměstek ujal se správy města, když se starosta Vaněk (komunista) vzdal. Rohrer byl známý vůdce brněnských Němců z doby Volkstagu a bývalý německý starosta města Brna. V této poradě dále usneseno, aby předsednictvo župy svolalo za dvě hodiny členskou schůzi brněnské odbočky Svazu československých legionářů a aby konalo permanentní službu až do úplné likvidace bolševického převratu. Než skončila první porada, dostavilo se již 30 bratří, kteří s netrpělivostí očekávali výsledku. Souběžně s námi vstoupily do služeb vlasti obě brněnské sokolské župy, které rovněž zmobilizovaly své členstvo a vydaly prohlášení ke všem dobrým Čechům (příl. 6.). Sokolstvo, jež za světové války přineslo pro osvobození československého národa tolik obětí a po obnově samostatnosti znovu krvácelo na Slovensku, nemohlo se nyní v tak osudnou chvíli rozhodnout ani jinak. Počítali jsme s naprostou určitostí, že se i tentokráte postaví po našem boku. V takovém okamžiku pozná nejlépe přítel přítele a bratr svého bratra. Legionářské bratrstvo nikdy toho nezapomene. Obě bratrstva, jak legionářské, tak i sokolské, v Brně půjdou v budoucnosti vždy společně. V Brně v roce 1920 nebylo pokrokového souručenství ani Svazu národního osvobození, který by v tak vážné, kritické době sdružoval občanstvo a spolky oddané republice. Proto každá korporace pracovala samostatně. Ukázalo se, že příkladu legionářstva a Sokolstva následovaly: okrsek Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, který ve výzvě volal své členstvo na stráž (příl. 7.) a Svaz československého studentstva s profesorským sborem české techniky v Brně, jenž v projevu ke studentstvu žádal, aby nedopustilo zbořit to, co bylo krví nejlepších lidí vybudováno (příl. 8.). Na zemském vojenském velitelství panovala v kritickou chvíli naprostá bezradnost a obava z příštích hodin. Zástupci úřadů, města a politických stran, sešedší se v pracovně zemského velitele, hledali východisko, leč marně, jak z jejich tváří vyčetla naše deputace, když vkročila do místnosti. Oči všech upřeny byly k ní, co nese za novinu. Její mluvčí br. K. Tomeš dotázal se nejdříve zemského velitele, může-li zaručit pořádek, ochranu města a zlikvidovat komunistický puč v Oslavanech. Když pan generál Podhajský prohlásil, že to zaručit nemůže, jelikož nemá spolehlivého vojska v Brně, tu bylo mu tlumočeno usnesení předsednictva brněnské župy Svazu československých legionářů, jímž všechno členstvo dává se k disposici generálnímu štábu a je ochotno se zbraní v ruce tak dlouho chránit ohroženou a napadenou vlast, dokud toho bude potřebí. Kolik vás je legionářů? ptal se zemský velitel. Za dvě hodiny jsme schopni mobilizovat asi 300, do 24 hodin povoláme nejméně 1200 až 1500 volných, službu nemajících bratří. Po těchto slovech vyjasnilo se v očích přítomných. Pan generál Podhajský naše služby přijal, poděkoval za ně předem jménem svým i ostatních přítomných a vydal nám poukázku na zbraně. Tím okamžikem převzali jsme na sebe nejen ochranu města Brna, ručíce za pořádek a klid, ale též velikou odpovědnost za lidské životy, bude-li je nutno obětovat. Neznali jsme, jaké názory má naše členstvo na tuto těžkou a velikou úlohu. Činili jsme tak v pevném přesvědčení, že nás nezklame. A nezklamalo. Co naše deputace dlela u zemského vojenského velitele, ostatní bratři z předsednictva pracovali na svolání členské schůze brněnské odbočky. Ač se zvalo ústně, od muže k muži, dostavilo se v tak krátké době přes 200 bratří. Byl jim docela stručně oznámen celý postup předsednictva brněnské župy od první porady u Kahlů až po jednání na zemském vojenském velitelství. Když jim pak bylo připomenuto, že v našich schůzích často říkáme, že jdeme za Masarykem, který hlásá pořádek a klidný vývoj republiky, a že dnes přišla doba, abychom to skutkem dokázali, tu hlučně zaburácelo sálem: „Za republiku a Masaryka chceme obětovat své životy.“ Rozhodnutí krátké, ale jadrné i jasné. Pro vlast obětovat znovu vše, co mají, tak jako kdysi v zahraničí. V této vteřině spadl nám, členům předsednictva, kámen ze srdce. První zkouška dopadla dobře. Po schůzi odebrali se všichni přítomní s předsednictvem župy do budovy místodržitelství na náměstí Lažanského (nynější zemský úřad), v níž nám byly přiděleny dvě velké místnosti v 1. poschodí, v zasedací síni zemské školní rady. Nyní počalo to svým vojenským pořádkem. Dva bratři vypraveni autem pro zbraně. Členstvo nejbližších odboček telegraficky, telefonicky neb zvláštními kurýry povoláno do Brna a ozbrojeno. Vypracován narychlo byl prozatímní plán, podle něhož se postupovalo. Velení převzalo zatím předsednictvo župy, a předalo je pak osvědčeným záložním důstojníkům legionářským. Podle plánu obsazena část nejdůležitějších státních úřadů a veřejných budov: místodržitelství, finanční a poštovní ředitelství, zemské domy a městský úřad, v němž zavedena stálá služba u telefonu. Po náměstích a přilehlých ulicích zavedeny hlídky. Srocování a tvoření hloučků nebylo trpěno. Vše zařízeno tak, že jakékoli vystoupení komunistů by bylo bývalo hned v počátku znemožněno a jakákoli vzpoura potlačena a pokořena. Ohnivý střed bolševický v Brně držen v šachu. A při tom naše pozornost se obracela stále k Oslavanům. Nelze přece zajišťovat týl a frontu ponechávat osudu. Jakmile první rozkazy byly uděleny i vyplněny a 1500 zmobilizovaných bratří rozděleno na čety a roty, vypracován další plán obrany pro případ nástupu oslavanských na město Brno. Bylo stanoveno, které oddíly zůstanou dále v Brně střežit komunisty a které vyrazí do pole k rozhodnému boji. I na zálohu nebylo zapomenuto a se vzdálenějšími odbočkami udržován stálý telefonický styk. Samo sebou se rozumí, že v patrnosti byla i redakce „Rovnosti“ která, jakmile se dozvěděla, že brněnští legionáři postavili se na ochranu vlasti, psala velmi opatrně a zdrženlivě. Leč bez prohlídky se to neobešlo. Když nám bylo hlášeno, že v redakci jsou ukryty zbraně, byl tam vyslán poručík italských legií br. Moser s jednou Četou, který jí učinil nevítanou návštěvu.

V Oslavanech 12. a 13. prosince 1920
Opusťme zatím město Brno a podívejme se, co se dalo v Oslavanech. Pro brněnský převrat vyhlédli komunisti koncentrační místo v Oslavanech, 34 km od Brna, kam stáhli své nadšence z celého okolí Brna, Rosic, Zastávky a Zbýšova. Po schůzi komunistických důvěrníků na Cejlu v neděli 12. Prosince 1920, v níž Remunda již oznámil, že dnes večer přestane se v oslavanské elektrárně pracovat, dostavili se k inženýru Vrankovskému oslavanští komunističtí důvěrníci a žádali, aby byl ihned vypjat proud pro město Brno. Když tak nechtěl učinit, bylo mu pohroženo. Musel vyhovět a proud pro město Brno vypjal v 21 hodin. Ve 24 hodin přišli znovu a žádali, aby proud opět zapjal, ježto jim šlo o to, aby mohli v Brně tisknout „Rovnost“ a letáky. Ing. Vrankovský, donucen k tomu jejich terorem, proud zapjal. Správa elektrárny učinila vše, co v dané situaci vykonat se dalo. Informovala o tom telefonicky úřady v Brně a vydala výzvu, aby dělnictvo nastoupilo ihned práci, kdo se nedostaví, že bude vyloučen. Zemské vojenské velitelství v Brně vyslalo do Oslavan v noci na pondělí narychlo nevelký oddíl (dvě roty), jemuž druhý den dopoledne byla vyslána posila vojska s kulomety. V pondělí 13. prosince 1920 byl v Oslavanech dopoledne tábor, na němž po štvavých řečech vydáno heslo, zabrat elektrárnu a odzbrojit vojsko i četnictvo. Dav, čítající přes 1000 hlav, hnul se k elektrárně, kterou se všech stran obklopil. Zatím, co jeho menší část, která přemohla četnickou stráž u zadního vchodu, rozlila se po elektrárenském nádvoří, útočil hlavní proud u hlavního vchodu k nádraží, maje v čele ženy a děti. Oddíl, jejž tvořili skoro vesměs nováčci, namnoze rodáci z místa a okolí, byl odzbrojen. Docházelo k pohnutým scénám, jelikož někteří vojáci i četníci se bránili. Asi v téže době přijel vlak s posilou, jenž bolševici obstoupili a odzbrojili hned na nádraží. Při tom ukořistili 6 kulometů, bednu granátů a hojnost ostatní munice. Zaranžovali hlídky, umístili kulomety a dorozumívali se sirénou s ivančickými. Ba i jízdní hlídky zavedli, které projížděly krajinou, aby včas upozornily na možnou novou srážku. Bolševici v Oslavanech byli toho dne pány situace. Jásali nad dobytými úspěchy a konali schůzi až do rána, při níž prý odsoudili řadu lidí k smrti provazem. Ale k výkonu se již nedostali. Jejich radost byla předčasná. Bohužel, že v řadě těchto viníků, původců puče, bylo i několik svedených jedinců legionářů z Oslavanska a Rosicka.

V Brně 14. prosince 1920
Po tmavé, tiché a mrazivé noci, do které zapadaly jen dunivé kroky hlídkujících legionářských a sokol, stráží, připravily úřady brněnskému občanstvu nová opatření k zachování klidu. Na návěstních rožních tabulích a na domech policejních expositur vylepena byla vyhláška policejního ředitelství v Brně (příl. 9.), kterou v zájmu znepokojeného obyvatelstva a k zabezpečení veřejného pořádku bylo nařízeno, že od dnešního dne musí se vrata všech budov v celém policejním obvodu zavírat v 18 a veřejné hostince a nálevny v 19 hodin večer. Naše hlídky byly zesíleny a vyslány k továrnám, aby dělnictvu, jež s vyhlášením generální stávky nesouhlasilo, a včera na schůzi v Besed. domě se zavázalo, že dnes ráno práci nastoupí, zajistily osobní bezpečnost a možnost práci nastoupit. Po tomto opatření vládl během dne naprostý klid. V Brně pracovalo se opět normálně. Sem tam stávkovalo jen několik lidí z tábora komunistického. Obecenstvo na ulicích četlo vyhlášky a neukazovalo na sobě známek znepokojení. Značnou pozornost vzbudilo vyhlášení náhlého práva na Náměstí svobody. Bylo to po prvé, co podobné opatření bylo v republice učiněno. Zvláštní byl způsob jeho vyhlášení. Když byla vytroubena známá árie z ouvertury Smetanovy „Libuše“, přečetl důstojník jasným, daleko slyšitelným hlasem vyhlášku náhlého práva (příl. 10.). Obecenstvo tento akt uvítalo se zřejmým uspokojením, jakožto záruku pokoje. V zasedací síni bývalého místodržitelství zasedal permanentně župní výbor Svazu československých legionářů, který v dohodě se zemským vojen. velitelstvím řídil celou obrannou organizaci a akci. Poněvadž obě místnosti pro tolik zmobilizovaných bratří nedostačovaly, utábořili se na dvoře, na chodbách, v síních, krátce, kde se dalo. Nejen samou službou Člověk živ jest. Malá armáda byla zde a žaludek se ozýval. Bylo nutno ji zásobovat. Proto bylo o této záležitosti jednáno na vojenském velitelství, které poslalo do budovy polní kuchyně s příslušným proviantem. A tak druhý den mobilizace nastal na nádvoří rušný život. Kuchyně dýmaly, štípalo se dříví, nosila voda, rozpočítával se chléb a konservy, ba dokonce i kuřivo bratři dostali. Za malou chvíli voněl celý dům jako o posvícení. Bratři sloužili bez oddechu, odpočinku, s nadšením a láskou. A právě toto nadšení a láska legionářů pro vlast byla příčinou, že i ostatní kruhy občanstva hlásily se denně k obraně. O tom svědčí nejlépe tento případ. Druhého dne naší obrany hrčí na místodržitelství telefon, u něhož zavedena permanentní služba; žádají někoho z předsednictva. Službu mající bratr zavolal mne. Pan ředitel průmyslové školy žádal, abych jeho žákům nějak to rozmluvil, poněvadž se stále dožadují po něm přerušení vyučování, aby mohli s námi legionáři konat vojenskou službu a stát se užitečnými v době, kdy republika je ohrožena. Souhlasil jsem s ním a ubezpečil ho, že to studentům rozmluvím, jen nechť někoho z nich zavolá ihned k aparátu. Když se jeden ze žáků dostavil, uhodil jsem nejprve na citovou strunu, že je to od nich velmi krásné, že se v tak osudnou chvíli stavějí do služeb státu, že jejich přihlášku zaregistruji, a bude-li toho skutečně potřebí, že je povoláme. Zatím však takového nebezpečí není, a proto že je prosím, aby klidně jen pokračovali ve studiích. Vyzval jsem ho, aby tuto naši rozmluvu sdělil všem ostatním studentům a oznámil mi výsledek. Souhlasili. Pěkný důkaz veliké lásky těch hochů k republice mluví sám o dobré výchove na onom ústavě. Smutný byl večer pohled na město, jež ještě před třemi dny žilo rušným životem. O 18. hodině zavíraly se brány domů, o 19. hodině ustal všechen ruch. Hostince a kavárny ztemněly, ulice zmlkly, divadla nehrála, kina byla zavřena. Autodrožky zmizely se stanovišť a bary se vůbec neotvíraly, Brno podobalo se zakletému zámku, jenž čeká na vysvobození.

V Oslavanech 14. prosince 1920
Radost komunistů, opojených včerejším vítězstvím v Oslavanech, byla, jak jsem pravil, předčasná a chvilková. Zemské vojenské velitelství vyslalo tentokráte do Oslavan podplukovníka Sponera s několika prapory pěchoty i dělostřelectvem. Vojsko ze Znojma přijelo o 3. hodině ranní od Kounic-Ivančic, odkud se dalo o 4. hodině na pochod do Oslavan. Vyhnulo se Ivančicím a zajištěným pochodem postupovalo od severozápadu k Oslavanům. Když se k nim přiblížilo, rozvinulo se v bitevní útvar se silně chráněným pravým křídlem, ježto velitel čekal, že rosičtí komunisté půjdou oslavanským na pomoc. U oslavanského nádraží byl dosti veliký dav neozbrojených lidí, který vítal vojáky voláním „Nazdar, soudruzi vojáci“. Jmenovitě krásné pohlaví soudružské bylo navedeno, aby vojáky lákalo. Nato blížili se tři muži, dva v stejnokroji ruských legionářů a jeden v stejnokroji francouzském, kteří chtěli s vojskem vyjednávat. Vojáci je odmítli. Když neuposlechli, vystřelili proti nim a vyzvali je, aby se zastavili. Velitel Sponer dal si je předvést a tu jeden z nich promluvil k němu asi takto: „Pane veliteli, vezměte na vědomost, že jsme důstojníci rudé armády, která stojí proti vám jako nepřítel. Přicházíme vyjednávat o podmínkách, za kterých bychom se smířili.“ Velitel odpověděl, že nepřisel do Oslavan vyjednávat, ale že žádá bezpodmínečnou kapitulaci, dále, aby vydali do hodiny všecky zbraně, které včera vzali vojákům, a aby přivedli dvacet důvěrníků jako rukojmí; nebudou-li tyto podmínky splněny, že podnikne ihned útok. Parlamentáři zvali velitele i vojsko dál a slibovali všem podmínkám vyhovět. Leč měla to být léčka, kterou velitel prohlédl. Neminula hodina, když zařehtaly na pravém křídle v lese severně od Oslavan kulomety a ozvala se silná palba z ručnic. Vojsko palbu opětovalo a komunisty zahnalo. Jedenadvacet komunistů bylo při tom zajato a ukořistěny tři kulomety. V té chvíli ozvala se palba i z centra. Také ta byla umlčena. Velitel dal si pak z obležené elektrárny vyvolat inženýra Vranovského, od něhož se dověděl, že elektrárna je obsazena lidmi tam nezaměstnanými. Dal proto rozkaz, elektrárnu vyklidit a prohlídnout. Zatím střílelo se na vojsko s kopců za kostelem. Té chvíle byly však již celé Oslavany obklíčeny a po krátkém boji obsazeny a komunisté odzbrojeni. Po porážce následovalo zatýkání viníků. Zatčeno celkem šedesát osob, mezi nimi brněnský Burian a tři muži v legionářských stejnokrojích. Při vylíčeném postupu byl na straně vojska jeden četník vážně zraněn, na straně komunistů čtyři zabiti. Příštího dne vojsko prosmýčilo obce: Zbýšov, Babice, Tetčice, Neslovice, Ivančice, Zakřany, Říčany, Ostrovačice, Zastávku a Rosice, ve kterých zabavilo zbraně a vyhlašovalo náhlé právo. Ve všech těchto obcích zjednán byl znovu zákonitý pořádek a zabaveno velmi mnoho zbraní. Ve vyšetřování a zatýkání provinilců pokračováno. Celkem zatčeno bylo asi stodevadesát bolševiků, kteří odvedeni a předáni zemskému trestnímu soudu v Brně k potrestání. Mezi zatčenými byl též starosta z Ostrovačic a starosta z Říčan. Veškerá radost, úsměv a jásot z včerejšího úspěchu rázem zmizely. Komunisté kapitulovali nejen vojensky, ale i mravně. Jejich horliví vyznavači sami přicházeli k veliteli a prozrazovali, kde jsou ještě ukryty zbraně, nebo kdo v onom místě měl hlavní vinu na státním převratu. Smutný byl konec nedomyšleného puče v Oslavanech.

Pro republiku a demokracii, pro sjednocení
Oslavanskou likvidací skončeno naše vojenské poslání v brněnském komunistickém puči. Zbraně vráceny. Před rozchodem a odchodem ke svým povoláním byla uspořádána 15. prosince 1920 na místodržitelství schůze župního výboru, ze které poslán byl panu presidentu T. G. Masarykovi tento telegram:
„Pane presidente! Organisovaný útok na existenci naši republiky sjednotil přes 1500 legionářů brněnské župy bez rozdílu stran ve zbrani na ochranu republiky a jejich zákonů. Slibujeme republice bezpodmínečnou věrnost a chceme ji hájit proti všem. Váš sociální program a rozkvět našeho svobodného státu jest nám zárukou lepší budoucnosti pracujícího lidu, k čemuž budeme všemi silami pracovat.“
Na telegram došla odpověď:
„Praha, 16. prosince 1920. Děkuji za projev a slib oddanosti naší republice. V republice je parlament povolaným orgánem všech ústavních a administrativních změn. Nezákonný pokus o tu změnu jest docela neoprávněný. Jest také zřejmě nerozvážný a usvědčuje své původce z politické a administrativní nezralosti, podporuje nepřátele republiky a je proti zájmům dělného lidu. Masaryk.“
V té schůzi probráno bylo zejména stanovisko, jež zaujalo ústředí Svazu čs. legionářů v tuto osudovou, pohnutou chvíli. Bylo příkře odsuzováno, ježto se nekrylo s názorem většiny členstva a příčilo se usnesením sjezdovým. Proto přijat návrh, abychom se od ústředí odtrhli a utvořili samostatnou zemskou organizaci na Moravě, k tomu abychom navázali ihned styky s ostatními župami. Po stránce organizační byl komunistický puč v roce 1920 zakončen schůzí delegátů moravskoslezských žup a větších odboček dne 19. prosince 1920 ve sněmovní dvoraně zemského domu, ve které bylo odsouzeno usnesení ústředního výkonného výboru z 11. prosince 1920, poněvadž bylo neupřímné, dvojaké, vybízelo bratry přímo k nezákonnostem a nebylo ve shodě s resolucí o taktice. V této schůzi byl jednomyslně přijat návrh, přerušit ihned s ústředím Svazu Čsl. legionářů všechny Styky a navrátit se do organizace jen tehdy, když celý ústřední výkonný výbor odstoupí, složí své funkce a vzdá se členství v ústředí.
Výkonný výbor brněnské župy byl současně zmocněn, aby vedl další akci tak jak dosud a zasadil se všemi prostředky o svolání všelegionářského sjezdu, aby zpravil celou legionářskou veřejnost o této schůzi a položil tak základ k řádné většině na všelegionářském sjezdu. Tímto zákrokem donutilo legionářské bratrstvo na Moravě a ve Slezsku členy ústředního výkonného výboru, že se svých funkcí v ústředí Svazu československých legionářů skutečně vzdali. Ústřední výkonný výbor kapituloval a k vedení agendy Svazu byl zvolen správní výbor v čele s brem Davidem. Legionářské bratrstvo, které za svého pobytu v Rusku sledovalo velmi bedlivě ten ohromný společenský přelom, jenž se odehrával před jeho očima, učilo se z ruských chyb a vracelo se domů pevně odhodlané, že všechny nové problémy, hýbající celým světem, bude řešit směrem, odpovídajícím našim poměrům, naší povaze a naší kulturní výši. Proto jeho rozhodnutí v prosinci 1920 bylo snadné a jasné: za republiku a Masaryka obětovat znovu své životy. Tím, že se v zoufalé situaci postavilo do služeb státu a na stranu práva a spravedlnosti, dokumentovalo legionářské bratrstvo, že miluje ten svůj stát, jejž pomáhalo budovat, že není národnostně vlahé, a že hájíc se zbraní v ruce zásady demokracie proti komunistickým utopiím, není bolševické a zbolševizované, jak často v pravicovém denním tisku se o něm psalo a píše. Také v legionářské organizaci byli jedinci, kteří po návratu do vlasti buď se hlásili ke komunismu, nebo s ním koketovali, kteří v bolševickém puči se dokonce i aktivně zúčastnili. Bohudíky, bylo jich poskrovnu; sotva jedno procento z celkového počtu. Žel a tisíckrát žel, že se takoví jedinci vyskytli právě v ústředním výkonném výboru Svazu čs. legionářů, kteří se snažili organisované legionářské bratrstvo zradikalizovat. O komunistickém puči rozhodně nebyli na svém místě. Jimi podepsaná a do legionářských jednot rozesílaná resoluce i s přípisem bude vždy výstižným toho dokladem. Ať již smysl této resoluce byl členy výkonného výboru jakkoli chápán a vykládán, nesporné je a zůstane, že si měli být tehdy toho plně vědomi, že jí bude komunisty zneužito a že bude vítanou příležitostí i vhodným prostředkem k agitaci, což se také stalo. Zklamalo-li v prosinci 1920 naše ústředí, neoklamalo legionářské bratrstvo, a to zejména na Moravě, jež v chaosu světových politických myšlenek po převratu nalezlo správnou cestu a zůstalo ideám zahraničního odboje věrno. Ono dokonce bude mít v legionářském organizačním životě vždy zásluhu o to, že svým rázným vystoupením proti ústředí desavuovalo onu nešťastnou resoluci, přinutilo členy ústředí vzdát se mandátů a uspíšila založení jednotné legionářské organizace, po které bylo stále voláno.

Prosinec 1920
L. Huškar
Je tomu již skoro deset let, a proto vzpomínky na 12. prosinec 1920 jsou trochu zamlženy, právě jako byl zamlženým onen den, kdy jsme byli donuceni znovu se chopit zbraní, tentokráte na obranu pořádku ve státě, jehož svoboda a samostatnost byla tak draze vykoupena životy a krví našich bratří. Nebylo možno pasivně přejít přes řádění nezodpovědných živlů a jejich pokus o násilný převrat, poněvadž každý rozumný občan musel si uvědomit, že náš stát má nejméně zapotřebí nějakých revolučních experimentů, ať už by byly diktovány zprava či zleva. Věděli jsme, že právě v tehdejších dobách usilovné popřevratové práce je zapotřebí klidu a rozvahy, a proto jsme se celou svojí vahou postavili na obranu pořádku a klidu. A postavíme se vždy, tak jako se stavíme vždy a všude na obranu spravedlivých požadavků sociálních a hospodářských. Nechci být historikem oněch smutných prosincových dní, chci jen náladově vzpomenout tehdejších rušných událostí, které nepostrádaly určité tragičnosti. Po památné schůzi župního výboru (jehož jsem byl tehdy jednatelem), na níž bylo zaujato rozhodné stanovisko k událostem v Oslavanech, byla všem jednotám v župě rozeslána výzva, kterou bych dnes nazval výzvou mobilizační. A měla svůj účinek. Ze všech jednot brněnské župy sjížděli se bratří, někteří v civilu, jiní v uniformách, aby se postavili do služeb obrany pořádku ve vlastním státě. Zdá se mi, že nás bylo tehdy asi kolem 4 tisíc v Brně. Župní výbor jménem všech zmobilizovaných bratří dal tuto malou „armádu“ k disposici generálnímu štábu, jehož náčelníkem byl tehdy bratr podplukovník Šípek. V zasedací síni zemské politické správy zasedal permanentně župní výbor, který také v dohodě se zemským vojenským velitelstvím řídil celou obrannou organizaci. Bratři utábořili se na dvoře, na chodbách, v síních, krátce, kde se dalo. První prací bylo opatření dostatečného množství zbraní a střeliva. Nějaké zbraně jsme dostali také ze zemského výboru. Bratři rozděleni po četách a každé přidělen legionář-důstojník a jeho zástupce. Čety byly asi po 50 mužích a ihned po ozbrojení byly rozeslány k obsazení důležitých veřejných objektů. Tak v prvé řadě byla obsazena pošta, jak na nádraží, tak i v ulici Poštovské, pak nádraží, budovy zemského výboru, okresní správa politická, městské divadlo atd. Všude pestřily se uniformy našich bratří, leskly se bodáky a občas zvědavě vykoukla pažba revolveru, schovaného buď v kapse, nebo v tašce u pasu. Po ulicích procházely ostrým krokem menší oddíly bratří, střídající se s oddíly sokolskými a tvořícími se oddíly občanskými. Pokud se pamatuji, bylo hodně hovořeno o tom, že v případě potřeby budou hlavní ulice a frekvenční tepny uzavřeny barikádami.
V druhé řadě bylo nutno pomýšlet na zásobování této malé armády. Vojenské velitelství poslalo nám do zemské politické správy polní kuchyně s příslušným proviantem a tak druhý den mobilizace nastal na nádvoří rušný život. Kuchyně dýmaly, štípalo se dříví, nosila voda, rozpočítával se chléb a konservy, ba i kuřivo došlo. A za malou chvíli voněl celý dvůr jako o posvícení. Kdyby si byl člověk neuvědomil, že je v hlavním zem. městě Brně a že se píše konec roku 1920, byl by se asi domníval, že nalézá se dosud někde v poli u nějakého „Etappenkommanda“. Takový to činilo dojem. Nádvoří i chodby hučely ohlasem nesčetných kroků, hovorů a leckde ozvala se i tlumená píseň – úplný život vojenský. A hlavně se debatovalo: co z toho může být, budou-li se stavět barikády, jeden velmi bojovný bráška navrhoval okamžitý nástup na Oslavany, druhý, patrně nějaký bankovní ouřada, velmi se staral o kurs naší koruny na burze a silně ujišťoval, že papíry poletí dolů. Bratři z venkova vzpomínali, jak je asi u nich, zdali už tam bolševici nevládnou, ale upokojovali se vzpomínkou na bratry zbylé doma, kteří jistě nedopustí žádných výtržností. Při tom se zájmem prohlíželi budovu bývalého místodržitelství, kde kdysi dlívalo tolik c. a k. pánů a kde nyní byli více méně pány oni. Zatím nahoře, ve velké zasedací síni, zasedala „válečná rada“ – župní výbor s předsedou župy Tomešem v čele. Uvažovalo se, jakým způsobem vysvětlit občanstvu původ a příčiny těchto nepokojů, a konečně usneseno vydat velké letáky, v nichž by bylo vše vylíčeno a občanstvo vyzváno k obraně. Tyto plakáty byly vytištěny v Rohrerově tiskárně a také ještě týž den vylepeny po celém Brně. Služba ve válečném stanu byla vyčerpávající. Bylo nutno mít neustálé spojení s generálním štábem a plnit jeho disposice a příkazy; bylo nutno starat se o zbraně, střelivo, zásobování, o pořádek v Čechách; bylo provedeno také několik výslechů podezřelých lidí, kteří se potulovali kolem budovy zemské politické správy; bylo nařízeno několik prohlídek komunistických středisek, zvláště „Rovnosti“ a sekretariátu atd. Pamatuji se dobře, že jsme po tři noci vůbec nespali a udržovali se v bdělém stavu černou kávou. Třetího dne roznesla se naším táborem zpráva, že je v Brně Muna. Ihned vyslány četné hlídky, a také během dne bylo hlášeno, že zpráva je pravdivá a že jedna hlídka stíhala auto, ve kterém Muna projížděl ulicí na Kolišti. Ježto však neměla k disposici žádného auta, nechytila ho. Myslím, že bylo by se mu špatně dařilo, kdyby byl býval dostižen, protože bráškové velmi výmluvně naznačovali cosi, co se silně podobalo studiu na svítilně, kdy postižený nemůže pro provaz dolů a pro trám nahoru. Byli ovšem poučeni, že podobné věci se nesmí samovolně provádět, ježto je k tomu zapotřebí řádného soudu. Došlo také anonymní udání, že prý v „Rovnosti“ jest ukryta spousta zbraní a střeliva. Byla tam proto vyslána četa 20 mužů, aby budovu prohlédla a zbraně zabavila. Vedl ji jeden bratr poručík, který v přílišné horlivosti nahnal redaktorům tolik hrůzy, že by byli málem vyskákali z oken. Ovšem zbraně se nenašly a proto četa zase odtáhla. K něčemu byla však tato náhlá prohlídka přece jen dobrá. Rozehnala zástup několika set komunistů, který se kupil na Cejlu před „Rovností“ a jehož chování začínalo být hrozivým, ježto v důsledku štvavých řečí chtěl táhnout na náměstí. Že by se to bylo bez ostrých srážek neobešlo, je samozřejmé. Vůbec každý zárodek srocování byl ihned potlačen našimi četami, které procházely městem. A snad jen tomu možno děkovat za klid, který byl takto udržen. Ulice měly sice neobvyklý ráz, ježto všude stály vojenské hlídky, které podezřelých osob nevpouštěly do středu města. Mimoto zvýšená frekvence občanstva na ulicích dodávala městu vzhled jakéhosi horečného rozechvění. Nikde však nedošlo k nějakému vážnému incidentu, takže mohl být udržen potřebný provoz a normální hospodářský i obchodní život. Situace, která se zdála z počátku hrozivou, se uklidňovala; a tak bilance revolučního týdne přinesla jen značnou dávku rozčilení a zvýšený ruch. Stávka v Oslavanech byla likvidována a tím i rozruch v Brně. Komunistická bilance zaznamenala pak několik zatčení, hodně vyšetřování, trochu nářku v postižených rodinách, několikaleté kriminály pro vůdce celého puče a víc nic. Samé negativní výsledky. Ke konci dlužno také ještě vzpomenout tehdejší nálady pánů na radnici, v zemském výboru a na zemské správě politické. Nebyli ještě příliš pevní ve svých funkcích, a proto jejich duševní nálada, při vypuknutí puče nebyla právě skvělá. Legionářskou mobilizaci uvítali jako své spasení. Cítili se pod ochranou těch dobrých zahraničních vojáků bezpečnými a z radosti nad touto bezpečností a jistotou plnila se jejich ústa vděčnými sliby. Slibovali, že se postarají o naše chudé nezaměstnané bratry a že nikdy nezapomenou naší rázné intervence. Slibovali… Ovšem, čas minul, nebezpečí bylo zažehnáno a pánové pomalu zapomínali, až zapomněli docela. Ba dokonce byli tak vděčni, že když při odvádění zbraní ztratilo se nevysvětlitelným způsobem jakési bodlo a několik „patrontašek“, velmi důrazně požadovali, aby to brněnská župa zaplatila…

PŘÍLOHY

Příloha čís. 1

Prohlášení zemského výkonného výboru strany nekomunistické na Moravě k dělnictvu.
Proletářům na Moravě!
Dělníci a dělnice! Násilnictví protidělnické je vyvrcholeno. Na přání vůdců sociálně-patriotické pravice zabrala včera policie a četnictvo majetek „Lidový dům“ v Praze. Četnictvo rozehnalo schůzi důvěrníků pražského dělnictva a zranilo při tom řadu dělníků. Nedáme si to líbit! Protestujeme! V revíru kladenském odpověděli na to horníci vyhlášením generální stávky. Také revír rosicko-oslavanský stojí už ve znamení generální protestní stávky. Dělníci celé Moravy, připojte se k této protestní akci! Důvěrníci čsl. strany sociálně-demokratické ve Velkém Brně jednali včera večer o situaci a rozhodli, že nesmí být odkládána. Usnesli se vyhlásit na dnešek generální protestní stávku obvodu brněnského. Vyzýváme proletariát Velkého Brna, aby usnesení to provedl do důsledků. Zastavte práci, opusťte továrny a přijďte hromadně na schůze na dnešek svolané!
Za zemský výkonný výbor strany na Moravě: Krček Frant., zem. taj.
Za výkonný výbor I. kraje moravského: Frant. Krček, tajemník. Karel Votava, důvěrník.
Za výkonný výbor Velkého Brna: Karel Kubíček, taj. Josef Šebesta, místodůvěr.
Za výkonný výbor děl. rady Vel. Brna: Engelbert Kučera, taj. Richard Reiter, předseda.

Příloha čís. 2.

Rovnost č. 341 z 10. prosince 1920.
Zpráva v Rovnosti o legionářích, že jdou s komunisty.
Legionáři jdou s námi!
V sobotu večer konala se v Praze schůze ústředního výboru „Svazu legionářů“ s přibráním zástupců skupin. Bylo usneseno provolání proti reakci a vládě Černého. Přijat apel na socialistické legionáře, aby se zúčastnili zabírání velkopodniků a velkostatků a starali se při tom o pořádek a řádné fungování podniků. Za Svazem stojí 27.000 legionářů. Na mnohých místech na venkově postavili se socialističtí legionáři již dříve bez výzvy v čelo lidu.

Příloha čís. 3

Rovnost č. 344 z 13. prosince 1920.
Resoluce ústředního výkonného výboru Svazu československých legionářů a důvěrníků odboček Velké Prahy.
V Praze 12. prosince 1920.
Není naší úlohou být rozhodčím ve sporu o Lidový dům v Praze, jehož otázka mohla být rozřešena dohodou, případně plebiscitem příslušníků československé sociální demokratické strany dělnické. Ale jsme povinni upozornit na to, že úřednická vláda československé republiky je první vládou našeho státu, za níž pražská ulice byla zkropena dělnickou krví. Dodnes tato vláda nevystoupila proti nikomu tak brutálně, jako proti socialistům – nezáleží v tomto okamžiku, proti kterému jejich křídlu. Vláda, sloužící reakci a mající silnou mezinárodní oporu, je předurčena k tomu, aby se obrátila zítra stejně proti každému, kdož by ji upozorňoval na nutnost provádění sociálních požadavků pracujícího lidu. Máme o tom sami velmi trpké zkušenosti a ze všeho čerpáme bezpodmínečnou nedůvěru k reakci, která se neštítí ničeho, aby oslabovala a tříštila socialistické hnutí. Ta skutečnost, že některé části naší republiky jsou v důsledku posledních událostí v pohybu, přikazuje nám, abychom vás vyzvali: 1. k sjednocení všech socialistických skupin i jednotlivců ve vašem okruhu v jednotnou socialistickou, protireakční frontu, neboť události začnou se vyvíjet tak rychle, že je nám třeba obávat se o republiku, 2. k vystřihání se vyhledávání konfliktů se státní mocí, 3. v krajích, kde masovým hnutím byly zabrány velkostatky, průmyslové podniky atd., neodmítejte svoji součinnost, jejímž hlavním úkolem budiž starat se o to, aby nedošlo k ničení životů a objektů a aby hospodářský život republiky nebyl ochromen.
Ústřední výkonný výbor Svazu československých legionářů. Důvěrníci odboček Velké Prahy.

Příloha čís. 4

Dopis odbočkám, připojený k resoluci Ústředního výk. výboru Svazu.
Bratři!
Zasíláme vám resoluci společné schůze Ústředního výkonného výboru a zástupců odboček Velké Prahy, konané dne 11. prosince 1920 večer. Obsahuje všeobecné instrukce, vyšlé ze situace, jak se jevila toho dne. Žádáme o okamžité zprávy, které nám denně zasílejte. Zprávy, které jsou v Praze v tisku, jak sami pozorujete, neodpovídají skutečnosti. Budeme vás informovat neustále. Není vyloučeno, že budete obtěžováni zprávami, které nebudou vycházet od nás. Naše instrukce budou opatřeny razítkem a podpisem některého z těchto funkcionářů: Meisnera, Charváta, Přikryla, Sýkory, Jury a Kápara.
Sýkora, místopředseda. Boh. Přikryl, člen předsednictva.

Příloha čís. 5

Prohlášení brněnské župy Svazu československých legionářů k československým legionářům a dělnictvu
Výkonný výbor „Svazu československých legionářů“ župy brněnské a výkonný výbor organizací „Svazu čsl. legionářů“ Velkého Brna nemohou chladně přihlížet k dnešním událostem a prohlašují toto:
Jsme pro zákonitý pořádek a klid, poněvadž ze všech nepořádků těží nepřátelé republiky, z jejichž návodů se nepořádky dějí. Proto vyzýváme bratry a československé dělnictvo, za jehož lepší budoucnost jsme krváceli, aby se nezúčastnilo nezákonitých činů, naopak, aby podporovalo zákonité orgány k zachování nejen pořádku, ale též toho, co jest nám nejdražší, Republiky. Není pravda, že „Svaz legionářů“ v Praze se připojil k podvratným živlům, a není pravda, že se sjezd vyslovil pro požadavek, proklamovaný v „Rovnosti“. Legionáři nekrváceli za samostatnost a svobodu československého lidu proto, aby tuto za dvě léta zase rozbíjeli a uvalili dělný lid do horšího otroctví, než ze kterého za světové války vyšel. Sjezd „Svazu československých legionářů“ vyslovil se pro revoluční práci v mezích zákona československé republiky, proti jakémukoliv násilnému převratu. Prohlásili jsme tam, že uznáváme za svého vůdce presidenta Masaryka a musíme se jemu tudíž bez podmínek podřídit. On žádá od celého národa práci a zákonitý pořádek. Legionáři poslechnou svého vůdce a dělníci svého nejlepšího přítele. Dnes má pracující lid po druhé v rukou osudy těžce vybudované svobodné vlasti. Každý, jemuž na svobodě národa a na zlepšení úrovně širokých mas záleží, haj naši samostatnost a přihlas se v permanentní kanceláři výkonného výboru „Svazu Čsl., legionářů“ župy brněnské na radnici, telefon 1680. Legionáři staví se bez podmínek do služeb republiky.
Za Svaz Čsl. legionářů župy brněnské: Karel Tomeš, t. č. předseda. Lad. Hruška, t. č. jednatel.
Za Svaz čsl. legionářů Velkého Brna: Josef Grepl, t. č. předseda. AI. Cigánek, t. č. jednatel. Ant. Krásenský, člen ústř. výk. výb. v Praze.

Příloha čís. 6

Prohlášení brněnských sokolských žup k členstvu a občanstvu.
Čechové!
Je třeba klidu, rozvahy. Je třeba říci svedeným českým lidem, že marná jest jejich snaha, aby po způsobu nešťastného Ruska uvedli republiku naši do propasti bídy, hladu a občanské války v době, kdy poměry ukazovaly k lepšímu. Čeští komunisté hodlají všemi prostředky způsobit převrat. Sokolstvo, děj se co děj, nedopustí, aby několik neodpovědných vůdců, kteří pro republiku – pro národ – nemají nic než slova opovržení, kteří vnášeli od prvních okamžiků našeho osvobození mezi nás jen rozvrat, stali se pány situace. Nevěřte, že vláda rad dá nám slibovaný ráj. Věřte se šlechetným Masarykem, že jedině práce nás spasí. Chystaný převrat uvrhl by nás jen do nové bídy. Nestrpíme, aby se Svobodou naší, krví a slzami těžce vykoupenou, bylo zahráváno. Prohlašujeme, že zájmy národa jako celku, jsou nám nade všecko – stojí vysoko nad zájmy jedné třídy. Chápeme utrpení nemajetných vrstev, ale bylo by smutné, kdyby se v našem lidu nenašel přesto zdravý smysl pro pořádek. V této chvíli neznáme tříd! Voláme ke všem Čechům dobré vůle, aby nezapomněli, že vítězem na konec nezůstal by nikdo jiný, než naši odvěcí nepřátelé, kteří jen čekají na vhodnou příležitost. Podepsané sokolské župy Brněnská a Rastislavova vyzývají především své členstvo k pohotovosti! Buďte pevným středem! Seskupte kolem sebe všecko občanstvo, zvláště muže zbraně schopné, a buďte na stráži! Vystupte proti všem rušitelům pořádku, proti provokatérům. Heslem vaším budiž: „Klid, rozvaha a pořádek“. Kdo cítí republikánsky, půjde s námi! Nazdar!
Sokolská župa brněnská. Sokolská župa Rastislavova.

Příloha čís. 7

Výzva okrsku Národní jednoty pro Velké Brno k členstvu.
Členové Nár. jednoty ve Velkém Brně na stráž!
Události včerejšího dne pobouřily hladinu dosud klidného vývoje naší demokratické republiky. Neodpovědní lidé chtějí svou akcí vyvolat poměry, jež by vážně ohrozily její bytí. Je třeba protiopatření, protireakce. Každý upřímný Čech, milující svou vlast, mající smysl pro pořádek, na stráž! Členové Nár. jednoty, všichni bez rozdílu stavu, politického přesvědčení, ruce k dílu, podporujte úřady, vojsko a četnictvo v jejich výkonu a hlaste se dobrovolně Sokolům k činné službě! Vážná doba vyžaduje lidí seriosních, národnostně uvědomělých, povinností k vlasti dbalých. Poplašných zpráv nerozšiřujte, uvědomujte, pracujte v zájmu národa, vlasti!
Okrsek Národní jednoty pro Velké Brno.

Příloha čís. 8

Projev Svazu československého studentstva v Brně.
Studentstvu!
V nynější pohnuté době obrací se Svaz československého studentstva v Brně na vás. Pamětliví jsouce toho, že studentstvo v zahraniční i domácí revoluci bylo jednou ze složek, které vybudovaly naši svobodu, pokládáme za nutno, aby v největší míře pečovalo též o její rozkvět a zamezilo každý pokus o její rozvrat. Všude, na každém místě, při každé příležitosti působte příkladem, slovem i činem k udržení pořádku, zabezpečení klidného hospodářského života a posílení autority vlády a parlamentu. Nedopusťte, aby rozvratní živlové bořili to, co vaší pomocí a krví našich nejlepších lidí bylo vybudováno.
Svaz Čsl. studentstva v Brně.

Projev české techniky v Brně,
Akademická obec české vysoké školy technické v Brně, profesorský sbor a veškeré posluchačstvo, nejrozhodněji odmítají každé násilné zasahování do života naší mladé republiky a usnášejí se jednomyslně učinit vše, aby bylo zabráněno možnému snad rozvratu a zachován byl klidný a spravedlivý její rozvoj.
Za profesorský sbor: Dr. Baborovský, rektor vysoké školy.
Za posluchače: Václavík, předseda S. P. T.

Příloha čís. 9

Vyhláška policejního ředitelství v Brně.
Brněnské policejní ředitelství vydává tuto vyhlášku:
Aby se politováníhodné výtržnosti a srocování zamezily, nařizuje se v zájmu znepokojeného obyvatelstva k zabezpečení veřejného pořádku toto: 1. Od dnešního dne musí se zavírat vrata všech budov v celém policejním obvodu v 6 hodin večer. 2. Veřejné hostince a nálevny musí bezvýminečně být zavřeny o 7 hodině večerní. 3. Shromažďování a shluknutí na ulicích se zakazuje. 4. S poukazem na ustanovení § 281 a 282 trestního zákona vyzývá se obyvatelstvo, aby neopouštělo bez vážné příčiny své byty, zvláště pak upozorňují se otcové rodin a přednostové domácnosti na svou povinnost, aby zdrželi doma své domácí a členy rodiny. Nařízení bezpečnostních orgánů je třeba bezpodmínečně uposlechnout. Ti, kteří se jim zprotiví, budou přísně potrestáni.
V Brně dne 14. prosince 1920.
Policejní ředitelství.

Příloha čís. 10

Vyhláška náhlého práva
Ve srozumění s presidentem vrchního zemského soudu a vrchním státním zástupcem ustanovuje se v základě § 429. trestního řádu soudního náhlé právo pro město Velké Brno a veškeré obce politických okresů: Brno-venkov, Boskovice, Hodonín a Třebíč v příčině zločinu vzbouření uvedeného v § 73 trestního zákona. To se prohlašuje s rozkazem, aby se každý varoval veškerého pobuřujícího srocování, všeho podněcování k tomu a veškerého účastenství na něm a poslušen byl nařízení úřadů, která pro potlačení tohoto zločinu budou vydána, neboť by jinak každý, kdo by se zločinu toho po vyhlášení těchto nařízení dopustil, byl podle náhlého práva souzen a smrtí potrestán.
Vicepresident zemské správy politické na Moravě.

Příloha čís. 11

Zápis o schůzi delegátů moravskoslezských žup a větších odboček Svazu československých legionářů dne 19. prosince 1920.
Předsedou této schůze zvolen byl jednomyslně br. Ant. Krásenský z Brna, I. místopředsedou hr. C. Kunštátský z Uher. Hradiště, II. místopředsedou br. Jar. Čižmář z Opavy, zapisovateli bři: Fr. Dosoudil, Lad. Hruška a J. Dvořák. Předseda uvítal hosty: za moravský zemský výbor pana náměstka zemského hejtmana dra Pluhaře, za stranu sociálně-demokratickou pana přísedícího zemského výboru Sotoláře, za stranu národněsocialistickou pana Tihelku a zástupce tisku. Schůzi pozdravil předseda zemského výboru pan dr. Pluhař těmito slovy: Pánové! Jménem zemského výboru děkuji vám, že jste se v tak vážné době jako jeden muž postavili na ochranu republiky. To jest důkazem, že celý národ až na nepatrný zlomek stojí za republikou a že veškeré snahy se jí zmocnit jsou marné. Vzpomněl pak dnů války a úmyslu Německa, jež chtělo zničit své soupeře. Dnes je Německo poraženo, ale pomýšlí na odvetu. Jako dříve rozvracelo Rusko nihilismem, tak nyní rozvrátilo je bolševismem. Také ostatní soupeře snaží se zničit bolševickou propagandou. Kdo jde tím směrem, podporuje zájmy nepřátel republiky. Vytvořili jsme nejdemokratičtější republiku. A to právem, neboť nás národ tvoří jen drobný lid. To dokazují na příklad volby do zdejší obchodní komory. Stěží dobyli jsme IV. sbor. Ostatní zůstaly v rukou německo-židovských. Není českého kapitálu – je jen židovský – a o tom bolševici nemluví. Ohromné hospodářské a sociální problémy není možno rozřešit ve dvou letech. Dobrá vůle jest, ale třeba klidu a nepřehlížet nebezpečí. Naším heslem budiž: „Vše pro naši Československou republiku.“ Po tomto děkovném prohlášení ujal se slova předseda brněnské župy Svazu čsl. legionářů br. Tomeš, jenž vylíčil legionářskou situaci takto: Bratři! Svolali jsme Vás dnes velice narychlo. Dnes měla vlastně být schůze župního zastupitelstva. Od té doby však, co prožíváme poslední události, museli jsme plán změnit. Že se vás tolik sjelo ze všech končin Moravy, to svědčí o tom, jak úzkostlivě legionářské bratrstvo sleduje tyto události a jak se třese o budoucnost čsl. republiky. Aby bylo dobře porozuměno našemu postupu, jest potřebí, abych krátce shrnul všechno, co jsme vykonali a jak jsme postupovali od té doby, co jsme se vrátili do vlasti. Jest mnoho bratří
neorganizovaných, kteří nevědí, co bylo v té věci konáno. Začátkem tohoto roku 1920 byl prvý sjezd Svazu Československých legionářů, na kterém bylo zvoleno první zastupitelstvo. Proč jsme vstupovali do Svazu? Poněvadž Svaz jediný měl pevný program. My jsme nemohli přilnout k žádné jiné legionářské organizaci, jejíž program nebyl přesný, aneb která říkala, že ho vylíčí někdy později. My jsme chtěli vědět přesně, za kým jdeme a jaký program nám staví před oči. Program Svazu mluvil nám z duše: „Legie sdružovaly ty, kdož se dobrovolně rozhodli přinést myšlence naší samostatnosti všechny oběti na životech i statcích. Mají proto legionáři na budoucnosti naší republiky zvýšený zájem. Oni považují za své právo a povinnost spolupracovat na jejím upevnění a chtějí jejímu rozvoji věnovat všechny své síly a zkušenosti. Boj, z něhož se zrodila naše svoboda, byl pokračováním ve smyslu dějin, dějin malého národa, usilujícího po staletí o právo a spravedlnost. Chceme zůstat tomuto poslání věrni. Republika naše budiž republikou demokratickou, republikou pokrokovou. Osvobození národa si nedovedeme představit bez osvobození hospodářského. Dožadujeme se hospodářských reforem co největších. Veřejná administrativa je z nejbolestnějších otázek našeho života. Budiž z ní odstraněno rakušáctví. Jsme si toho vědomi, že všechny tyto úkoly vyžadují převychováni. Bratři! Všechny tyto zásady jsme rádi podepisovali. Program jest pěkná věc. Vše záleží na lidech, kteří jej provádějí. Mnoho legionářů, kteří přijímali program Svazu, nevstupovalo do Svazu, poněvadž nesouhlasili s ústředním vedením. Ty jsem vždy přemlouval, že jest na nás, abychom hojně vstupovali do stávající organizace a pak, až ji vybudujeme, že si zvolíme takové vedení, jaké odpovídá našim názorům. Bratři z venkovských odboček, které jsme zakládali, mi to potvrdí. Tak, jak bylo zvoleno první zastupitelstvo Svazu jen malým procentem bratří, tak také ustavena dne 28. března 1920 župa brněnská za účasti delegátů pouze 7 odboček. Potřeba organizace všech pokrokových legionářů byla silně pociťována, a tak dnes naše župa representuje 70 odboček s několika tisíci organisovaných bratří. Pevně jsme věřili, že při dobré vůli se nám podaří, když ne za půl roku, tedy za rok vše napravit. Transporty ze Sibiře se vracely, bratři potřebovali ochrany, porady a pomoci při zakládání nových existencí. Obraceli se s důvěrou na nás a my jali se bez velikého hluku, pokud to bylo v naší moci, pomáhat, zakročovat u úřadů, umisťovat a vymáhat úvěry. Dělali jsme poctivě, co jsme mohli. Bratři uznávali naši práci a tak se kolem nás kupily stále nové odbočky. Na pražské ústředí obraceli jsme se jen v těch případech, kde se jednalo o zakročení u patřičného centrálního úřadu. Narazili jsme, až na malé výjimky, na naprostou lhostejnost k těmto našim věcem. Dostávali jsme odpovědi vyhýbavé, čistě kancelářské. Tak jsme si nakonec vyřizovali vše sami. Víme, jakou moc má organizace, když je silná, vnitřně ukázněná. Proto jsme se snažili za každou cenu ji vybudovat a ucelit. Vždyť v Rusku jsme se znali v jednotlivých vojenských částech, jež byly sestavovány více méně náhodně. Ty se teď rozpadly. Bratři byli demobilizováni. Vrátili se do svých krajů a zde bylo potřebí znovu se poznávat, zkrátka ze zbytků staré organizace tvořit novou. Volání po očistě v Praze stávalo se v odbočkách stále silnějším. Čím více vzrůstala nedorozumění s ústředím, tím větší byla nespokojenost v odbočkách a tím více na nás dorážely, aby nastalo vyjasnění. Po jednotné legionářské organizaci volalo se všude. Chtěli jsme sjednocení na programu všemi uznávaném, na programu Svazu, v němž jsme mínili provést očistu, neboť jsme nechtěli rušit vybudovanou organizaci, která nás stála tolik námahy a v níž bratři všech stran se spojovali k tvořivé práci. Proto jsme se ohrazovali proti každému porušování stanov Svazu, ať se ho dopouštěly odbočky nebo samo ústředí. Stavěli jsme se proti každé akci, která hrozila rozbít Svaz. Za takových okolností svolán byl druhý sjezd Svazu do Prahy na 27. -29. listopadu. Šli jsme tam s přesvědčením, že tam uděláme pořádek, o němž se mluvilo nejen s naší strany, ale i v ústředí. Určití činitelé v ústředí si přáli, aby projevy sjezdu zněly doleva. My, kteří jsme se nepřiklonili k žádné straně, tím méně k levici, postavili jsme se proti tomu. Byly svedeny tuhé boje. Na sjezdu byly podány resoluce čistě bolševické, ale ty přijaty nebyly. Přesto však byly okamžitě předány komunistickým časopisům, které je otiskly – tím československá veřejnost uvedena byla v omyl. Na důkaz, že není správné tvrzení komunistických listů, přečtu vám část resoluce politické, abyste si sami udělali úsudek. Druhý odstavec resoluce politické zněl: „Republiku československou, kterou jsme budovali, považujeme za neochvějnou základnu pro vyřešení všech sociálních otázek našeho národa. Proto ji chceme mít skutečně silnou uvnitř i na venek. Žádáme důrazně, aby nikdy v ničem a vůči nikomu se nevzdávala své suverenity, poněvadž jen naprostá volnost jednání umožňuje její další rozkvět. Jsme odhodláni obětavě a do krajností bránit republiku proti nepřátelům vnějším i vnitřním.“ My jsme za takových okolností měli velmi těžkou práci v Praze. Přijeli jsme do Prahy nepřipraveni. Málo jsme se znali. Tam teprve museli jsme se sbližovat, abychom si vše mohli ujasnit. Snažili jsme se odstranit z výkonného výboru Svazu osoby, jež stále byly příčinou nespokojenosti. Byli jsme to my z Brna, kteří na schůzi zastupitelstva Svazu 22. srpna 1920 proti jinému návrhu výkonného výboru postavili návrh, aby Svaz sám dal podnět k svolání všelegionářského sjezdu. Nato byl vyzván br. dr. Patejdl a poslanci legionáři, aby se věci ujali. To se skutečně stalo a vy jste četli provolání, že sjezd se bude konat 11. až 13. prosince. Teď se však svolání sjezdu oddaluje a to i vinou ústředního výkonného výboru, což jsme zjistili na sjezdu samotném. Sjezd se usnesl proti jednomu hlasu, všelegionářský sjezd obeslat. Vůle sjezdu byla zde jasně vyjádřena a přece se dovídáme, že ústřední výkonný výbor pod různými záminkami sjezd oddaluje, a kdož ví, zda k němu vůbec dojde. My jsme tedy Praze nevěřili, a proto nás nepřekvapilo, když jsme v „Rovnosti“ četli usnesení výkonného výboru Svazu ze dne 11. prosince t. r., v němž jsou legionáři přímo vybízeni k nezákonnostem. Tyto okolnosti přiměly nás k tomu, abychom vydali prohlášení k legionářům a dělnictvu. Těm, kteří chtěli, abychom zůstali v tomto okamžiku neutrálními, řekli jsme přímo, že je nepovažujeme za legionáře. Nemohli jsme určitě vědět, jak se k tomuto prohlášení zachovají venkovské odbočky, poněvadž při tak velkém vzrůstu našem nemohli jsme všude být a všechny znát. Ale řeknu, že jsme s výsledkem byli spokojeni, když jsme viděli, jak velká většina legionářů odhodila všechny rozdíly a postavila se jako jeden muž na obranu republiky. Budou-li nás za to nazývat bělogvardějci, zpátečníky, to nás nezmate. Jsme socialisté a jdeme spolu s dělnictvem. My pevně věříme, že podobný rozvrat nejméně poslouží dělnému lidu a proto chceme zachovat pořádek, neboť víme, že následek rozvratů a nepořádků byl by u nás hlad a bída, tak jak je tomu v Rusku. A bylo to právě dělnictvo, které si uchránilo pořádek a klid. Byly to dělnické strany, které utvořily akční výbor, s nímž jsme spolupracovali ruku v ruce. Ani vláda, ani vojsko nebylo by bývalo dosti silné k udržení pořádku, kdyby nebyly za sebou cítily zorganizovanou masu dělnickou, ochotnou přinést oběti republice. Vykonali jsme veliký kus práce, práce poctivé. My cítili, že nemůžeme dnes mlčeti a řekli jsme své slovo okamžitě. Nyní jest na vás, bratři, abyste tento náš postup schválili, aneb zaujali vůči němu své stanovisko. Za debaty, jíž se zúčastnili skoro všichni bratři delegáti, předneseno bylo několik návrhů, jež redakční komise zpracovala ve dvě resoluce. První prohlašovala: Přítomní zástupci odboček a žup Svazu Čsl. legionářů, probravše poslední události na schůzi 9. prosince 1920 v zasedací síni zemského domu I v Brně, usnesli se na tomto návrhu, který budiž ihned zaslán Ústřednímu výkonnému výboru v Praze: Odsuzujeme zejména poslední usnesení ústředního výkonného výboru z 11. prosince 1920, poněvadž je neupřímné, dvojaké, vybízí bratry přímo k nezákonnostem a neodpovídá resoluci taktiky přijaté na sjezdu delegátů 27., 28. a 29. listopadu t. r. Varovali jsme mnohokráte, jak před sjezdem, tak i na sjezdu, nechtějíce rozbíjet Svaz, před takovou taktikou, kterou neschvaluje většina členu Svazu. Teď došla naše trpělivost. Přerušujeme proto se Svazem, resp. ústředním výkonným výborem v Praze, všechny styky, poněvadž jsme přesvědčeni, že menšina bude terorizovat a na scestí svádět většinu, která nemůže klidně a chladně k tomu přihlížet. Náš návrat do Svazu jest tenkráte možný, když celý ústřední výkonný výbor odstoupí, složí své funkce a vzdá se členství v ústředí.“
Druhá resoluce pravila: „Výkonný výbor župy Svazu brněnského se zmocňuje, aby vedl další akci tak jak dosud a zasadil se všemi prostředky, aby všelegionářský sjezd se konal. Dále, aby zpravil celou legionářskou veřejnost o dnešní schůzi a aby tak položil základ k řádné většině na všelegionářském sjezdu, již by vedla jednotná organizace na podkladě programu Masarykova.

Doslov
Když jsme v župním předsednictvu začali jednat o oslavě deseti let legionářské práce v Brněnské župě Čs. Obce legionářské, schválili jsme jako samozřejmý také návrh, aby byla vydána knížka, vzpomínající 10. výročí komunistického puče v našem kraji. Projektovali jsme ji původně v rozsahu hodně širokém. Brzo se však ukázalo, že je to látka ještě příliš živá, a proto jsme se rozhodli omezit svou knížku jen na účast legionářů v oněch událostech. Snad i tak vykoná knížka svůj úkol – a nejen jako první sbírka pramenů.

V Brně 26. listopadu 1930.
Dr. J. K.
Komunistický puč v Brně-Oslavanech.
Vzpomínky legionářů. Dokumenty.
Uspořádal dr. Josef Kudela.
Vyšlo v prosinci 1930 jako 5. svazek sbírky
Legionáři ve vlasti, již vydává Moravský legionář v Brně, Klácelova 10. Vytiskla tiskárna Globus, Brno, Veveří 8.

OBSAH (původní knihy):

  • Josef Kudela: Několik slov úvodem… 3
  • Karel Tomeš: Po desíti letech… 7
  • Frant. Dosoudil: Komunistický puč v Brně-Oslavanech… 10
  • Boj o Lidový dům v Praze… 10
  • V Brně 12. prosince 1920… 13
  • V Brně 13. prosince 1920… 14
  • V Oslavanech 12. a 13. prosince 1920… 21
  • V Brně 14. prosince 1920… 23
  • V Oslavanech 14. prosince 1920… 26
  • Pro republiku a demokracii, pro sjednocení… 28
  • L. Huškar: Prosinec 1920… 33
  • Přílohy (k vypravování Fr. Dosoudila)… 38
  • Doslov… 60

Cena Kč 5

(Aleš Tichý – částečná úprava pravopisu, gramatiky a stylopisu 2007)